Student World

 Uctívání zvířat je archeologicky doloženo už z předdynastické doby (v badárském období se pohřbívali psi, šakali, gazely, ale i třeba berani), naproti tomu antropomorfismus je až pozdějšího data. Na konci prehistorického období se v hrobech kromě zvířecích figurek začínají objevovat i figurky lidské, není ale jisté, zda představují božstva. Ještě v archaickém období po sjednocení Horního a Dolního Egypta převládalo znázorňování bohů v podobě zvířat. Ve 2. dynastii se pak poprvé objevuje i kombinovaný vzor, člověk se zvířecí hlavou (známý je takto šakal-Anubis apod. Opačný případ, lidská hlava na zvířecím těle, je naopak vzácný, snad pouze sfinga). Příklon k lidské podobě nastal zřejmě mj. spolu s praxí uctívat sochu nebo obraz boha. Roli mohlo ale sehrát to, že zvířata přestala být vnímána jako symbol síly. Lidé sami převzali kontrolu nad svým světem, vládci dokázali sjednotit zemi, budovat rozsáhlé stavby kultovního typu a hlavně ovládnout záplavy Nilu a udržet podél řeky trvalou „kulturní krajinu“. Ptah z Memfidy, v jedné z kosmologií Staré říše stvořitel světa, žádné zvířecí atributy vůbec neměl.

V knize Náboženství a magie starého Egypta jsou zajímavá i další tvrzení. Tak třeba známý boj Usíra/Hóra a Sutecha může odrážet události z předdynastického období. Bůh Sutech byl uctíván v hornoegyptském Nubtu, Hór byl bohem Nechenu (viz Hór v podobě sokola triumfující nad kobrou – symbolem Dolního Egypta na známé Narmerově paletě). Porážka Sutecha a jeho prohlášení za zlé božstvo zřejmě odpovídá událostem předcházejícím ještě i vzniku dvou větších státních útvarů na konci předdynastické doby. Nicméně z vlastního Egypta vůbec tento známý mýtus zaznamenán nemáme, poprvé o něm psal až Plútarchos, takže je možné, že se vůbec nejedná o nějaký původní staroegyptský mýtus.

Viz také: Objevy z předdynastického Nechenu,  O počátcích staroegyptské civilizace, hieroglyfech i mumiích z filmů

Usíre byl původně bohem vegetace, teprve ve Střední říši se stal bohem podsvětí a zmrtvýchvstání. V této roli postupně vytlačil Anubise, v jehož kompetenci zbyla jen vlastní procedura mumifikace. Na rozdíl od situace ve Staré říši nabízel Usíre individuální nesmrtelnost všem; je možné, že ve Staré říši se lidé dokonce domnívali, že nárok na posmrtný život má pouze panovník (plus snad ještě ti, kdo s ním byli pohřbeni v příslušném hrobovém komplexu).

Zajímavý text, zřejmě rovněž pocházející z předdynastické doby, dokonce obsahuje zmínky o kanibalismu v souvislosti s pohřebním rituálem a o sbírání kostí mrtvých. V Textech pyramid je mj. část: „Největší z nich jsou mu k snídani, prostřední k večeři… Starci a stařeny jsou určeny za palivo pro jeho pec…. Rozdělávají mu pod kotly oheň kýtami…“ Zřejmě šlo o prakticky předcházející objevu techniky mumifikace, archeologicky však tyto zvyky doloženy nemáme.

O mumifikaci viz také: Čím balzamovali své mrtvé starověcí Egypťané? a Mumie se dochovaly díky cedru?

Stavba pyramid ve Staré říši zřejmě souvisela se vzestupem slunečního kultu, zatímco mastaby (stupňovité hrobky) byly spojeny spíše s uctíváním hvězd, hlavně Siria (mastaby se mimochodem náčelníkům začaly stavět už hluboko v předdynastické době v období Nakáda II). To, jakou si panovník dával stavět hrobku, mohlo tedy souviset jak s proměnami náboženství, tak i s momentální politickou situací, především vztahem panovníka a Reova kněžstva – byť zde neexistovala konkurence chrámu vůči panovníkovi srovnatelná s mocí Amonova kněžstva v Nové říši.

Opuštění stavby pyramid je pak zřejmě nepřímo spojeno se vzestupem kultu Amona, který se již ve Střední říši začal stávat rozhodujícím bohem (po relativně krátké epizodě, kdy panovníci 11. dynastie podporovali kult boha války Moncua).

Zdroj: Rosalie Davidová: Náboženství a magie starého Egypta, BBart, Praha 2006

Poznámka: Egypt nebyl v antické době pokládán zdaleka jen za zdroj nějaké „esoterické moudrosti“, ale místní náboženství bylo hojně ironizováno. Hlavně egyptskému uctívání zvířat se řečtí a římští autoři vesměs posmívali.

Juvenalis: Satiry

Jaké to uctívá bohy ten tajemný Egypt! Tam jedni

krokodýla si váží a druzí se ibise bojí,

který se sytí hady, a kočkodan sochy má zlaté,

uctíván v kraji, kde záhadné tóny se z kolosu linou,

někde domácí rybu a někde kočky a jinde

psa zas za boha mají i stobranná města, leč nikde

Athénu. Pór též a cibuli jíst, vytrhnout hřích je jest –

– jistě moudrý je národ, jenž přímo v zahradách svých

pěstí taková božstva!

Obrázek: Wikipedia, licence public domain

autor Pavel Houser