(pokračování: 1. díl článku, 2. díl)
Další vysvětlení náboženství jako vedlejšího produktu navrhli Hinde, Shermer, Boyer, Atran, Bloom, Dennett, Kelemanová a další. Dennett se zmiňuje o jedné obzvlášť zajímavé možnosti, a sice že iracionalita náboženství je vedlejším produktem jednoho konkrétního iracionálního mechanismu zabudovaného v mozku: jednoho našeho sklonu, který má podle všeho genetické výhody, a sice sklonu zamilovávat se.
Antropoložka Helen Fisherová ve své knize Proč milujeme (Why We Love) překrásně vyjádřila nesmyslnost zamilovanosti a její přehnanost v porovnání s tím, co by mohlo přísně vzato stačit. Podívejme se na to takhle. Z hlediska řekněme muže je nepravděpodobné, že kterákoli žena z jeho známých je sto krát víc k pomilování než její nejbližší konkurentka, i přesto ji tak zamilovaný muž popíše. Ale spíše než fanaticky monogamní oddanost, ke které jsme náchylnější, je racionálnějším přístupem určitá „polyamorie“. (Polyamorie je přesvědčení, že člověk může současně milovat víc příslušníků opačného pohlaví najednou, stejně jako může mít rád více než jedno víno, knihu nebo sport.) S radostí připouštíme, že dokážeme milovat více než jedno dítě, rodiče, sourozence, učitele, kamaráda nebo domácího mazlíčka. Když se nad tím takhle zamyslíte, není naprostá exkluzivita, kterou očekáváme od svého manžela či manželky, jednoznačně podivná? Musí za tím stát nějaký
důvod.
Helen Fisherová a další ukázali, že zamilovanost provází jedinečné stavy v mozku, včetně přítomnosti nervově aktivních chemikálií (de facto přírodních drog), které jsou pro tento stav velmi specifické a typické. Evoluční psychologové s ní souhlasí v tom, že iracionální láska na první pohled by mohla být mechanismem, který zaručuje loajalitu ve společné péči o děti a který trvá dost dlouho na to, aby partneři dítě společně vychovali. Z darwinovského hlediska je volba dobrého partnera nepochybně důležitá, a to z mnoha různých důvodů. Ale jakmile je partner vybrán – i špatný – a je počato dítě, důležitější je držet se za všech okolností i této špatné volby, alespoň než je dítě odstaveno.
Nemohlo by iracionální náboženství být vedlejším produktem tohoto iracionálního mechanismu, který byl původně v našich mozcích vybudován prostřednictvím selekce na zamilovávání se? Víra má samozřejmě některé stejné znaky jako zamilovanost (a obě mají mnoho podobných rysů jako stav po požití návykových látek). Neuropsychiatr John Smythies upozorňuje na to, že tyto dva typy vášní aktivují v mozku významně odlišné oblasti, ale všiml si i některých podobností:
Jedním z mnoha aspektů náboženství je silná láska pociťovaná k nadpřirozené osobě, tj. k Bohu, spolu s uctíváním obrazů této osoby. Lidský život do značné míry vedou naše sobecké geny a procesy upevňování. Většina pozitivního upevňování vychází z náboženství: příjemné a utěšující pocity lásky a ochrany v nebezpečném světě, ztráta strachu ze smrti, vyslyšení modliteb v obtížných životních situacích atd. Zamilovanost do jiné, skutečné osoby (obvykle opačného pohlaví) vykazuje podobné intenzivní soustředění pozornosti na toho druhého a s ním související pozitivní upevňování. Tyto pocity lze vyvolat ikonami toho druhého, jako jsou dopisy, fotografie, dokonce i, jako ve viktoriánské době, prameny vlasů. Zamilovanost provází mnoho fyziologických jevů, např. hluboké vzdychání.
Já jsem zamilovanost přirovnal k náboženství v roce 1993, kdy jsem si všiml, že symptomy u jedinců nakažených náboženstvím „překvapivě připomínají symptomy, které se obvykleji spojují s pohlavní láskou. V mozku jde přitom o nesmírně účinnou sílu, a tak není divu, že se vyvinuly viry, které ji zneužívají“. Orgasmické vize sv. Terezie z Ávily jsou tak neblaze proslulé, že je není třeba znovu citovat. V o něco serióznější a méně křiklavé smyslové rovině podává filozof Anthony Kenny dojemné svědectví o ryzí rozkoši, která čeká na ty, kdo dokážou uvěřit v tajemnou transsubstanciaci. Popisuje své vysvěcení na římskokatolického kněze a své zplnomocnění k celebrování mše a pak vzpomíná na euforii prvních měsíců, kdy jsem mohl sloužit mši. Obvykle se mi ráno nechce vstávat, ale tehdy jsem z postele vyskakoval nezvykle brzy, zcela probraný a plný nadšení z představy oné veledůležité výsady, které se mi dostalo…
Nejvíce mě okouzlilo, když jsem se mohl dotýkat těla Páně, ta blízkost, kterou kněz ke Kristu pociťuje. Po posvěcení jsem na hostii hleděl jako milenec do očí své milované… Na počátky svého kněžství vzpomínám jako na dny naplnění a rozechvělého štěstí; jako na cosi nesmírně cenného, a přesto příliš křehkého, co brzy pomine, jako na romantickou lásku, která vyprchá s realitou nepovedeného manželství.
Obdobou reakce můry na světelný kompas je očividně iracionální, leč užitečný zvyk zamilovat se do jednoho, a pouze jednoho příslušníka opačného pohlaví. Nepovedený vedlejší produkt – cosi obdobného vlétnutí do plamene svíčky – je zamilování se do Jehovy (nebo do Panny Marie nebo do hostie nebo do Alláha) a vykonávání iracionálních činností, které tato láska podněcuje.
Tento text je úryvkem z knihy
Richard Dawkins: Boží blud, Academia, Praha 2009
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
