Student World

O Peteru Wardovi (profesor biologie na University of Washington) jsme na ScienceWorldu již psali v souvislosti s tím, že je jedním z autorů i česky vyšlé knihy Život a smrt planety Země. Nyní vydal sympaticky kacířskou knihu Medea Hypothesis, které New Scientist věnuje rozsáhlý materiál. Jádro sdělení: Země hubí své děti – živé organismy – podobně jako Médeia zabila své děti poté, co ji opustil jejich otec Iáson.

Samozřejmě název knihy i celé hypotézy je prostě mediální chyták, metafory odvozující se z antické mytologie jsou oblíbené, nakonec jako protipól hypotézy Gaia se to ale hodí. Tady samozřejmě stojí za to několik upřesnění, protože Gaiu si lze představovat celou řadou způsobů, např. následujícími:

– jako superorganismus, nebo snad dokonce superorganismus obdařený vlastním vědomím

– jako metaforu označující skutečnost, že Země funguje jako homeostat, který pomocí záporných zpětných vazeb udržuje podmínky slučitelné se životem

– jako tvrzení o tom, že život není nějaký nepodstatný povlak na povrchu planety, ale že ovlivňuje její podobu: teplotu, složení atmosféry, samotnou existenci oceánů…

V této poslední verzi je hypotéza neproblematická, Země je opravdu živá planeta, její chemie/metabolismus je kvůli životu odlišná třeba od Marsu (který by byl celkově nejspíš „mrtvý“, i kdybychom tam objevili pár mikroorganismů). Wardovi nejde ani o první zmíněnou verzi, což je spíše mystika, naopak on sám si asi sotva myslí, že by Země nějak „záměrně“ hubila existující život.

Jádrem jeho tvrzení je polemika s představou homeostatu. Podmínky na Zemi podle jeho knihy nikdy nebyly nějak konstantní, nejsou zde (nebo alespoň nejsou zde dostatečně silné) mechanismy, které by je umožňovaly udržovat. Země jako celek v minulosti zamrzla (O největší době ledové, Doba skutečně ledová) a i další kataklyzmata nemusela být vůbec vyvolána externími vlivy typu dopadu asteroidu (tam jde jasně o vnější zásah, který o podstatě fungování biosféry moc nevypovídá). Žádná starostlivě udržovaná teplota nebo složení atmosféry se nekoná, z tohoto pohledu je prostě náhodou, že život na Zemi trvá 4 miliardy let. A podobně jako u slabého antropického principu nad tím lze nejspíš prostě pokrčit rameny: to, že jsme tady, je prostě podmínkou nutnou k tomu, abychom mohli vytvářet podobné teorie, asi jako když odsouzence minou všechny kulky popravčí čety. Jiní odsouzenci nad problémem dumat nemohou.

Ward svá tvrzení dokládá na příkladech událostí, kdy hypotetická homeostáze se systémem údajně sofistikovaných záporných zpětných vazeb naprosto selhala. Prvním příkladem je ono již zmíněné téměř totální zalednění poté, co nejstarší fotosyntetizující organismy vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý. Už předtím fotosyntetizující organismy způsobily masové vymírání archebakterií, které prostě otrávily kyslíkem (to bylo nejspíš vůbec největší vymírání v pozemských dějinách, ovšem těžko po něm najít nějaký paleontologický záznam; fotosyntéza působila jako zbraň hromadného ničení). Ještě předtím, před nějakými 3,7 miliardami let, metanogenní organismy naopak zahalily atmosféru smogem a téměř zabránily dopadu slunečního záření na zemský povrch.

Dalším kataklyzmatem byl devon, kdy rostliny pronikly v masovém měřítku na souš. Větší rozsah fotosyntézy opět způsobil pokles koncentrace CO2. Nicméně kolaps byl podpořen i dalšími vlivy, rostliny svými kořeny rozrušily povrch souše, změnily mechanismy zvětrávání a cykly řady látek. Výsledkem bylo opět masové vymírání (trochu jiný pohled na devonské vymírání: Velká vymírání (2): Devon).

Jakoby život byl sám sobě nepřítelem a generoval katastrofy sám o sobě (možná by se tady dalo nějak tento způsob uvažování propojit s teorií chaosu: viz zde a zde).

Ward se mimochodem domnívá, že biosféra je už bez ohledu na činnost člověka před zánikem, respektive má za sebou už většinu své existence: asi za půl miliardy let nejspíš vyhynou rostliny etc. (o tom viz článek Budoucnost podle knihy Život a smrt planety Země).

Zdroj: New Scientist

autor Pavel Houser